PŘÍBĚH REJŽOŽROUTKY

Jmenuji se Linh a jsem tak trochu rejžožroutka. Ale pojďme na začátek...

​

Přicestovala jsem s rodiči do Čech v roce 1996. Zatímco oni denně stáli ve stánku a prodávali levné oblečení, mě vychovala česká babička Maruška v malé vesničce v Orlických horách. I když jsem chodila do české školy a naučila se plynule česky, každý večer jsem s rodiči usedala k tradičnímu vietnamskému jídlu. A to v mém srdci zůstalo až do dnes. 

​

Příběh Rejžožroutů na vlastní kůži zažilo možná víc lidí, než by Vás vůbec napadlo. Vietnamci zde žijí už od osmdesátých let a za tu dobu se toho hodně změnilo. My, jejich potomci, jsme plně integrovaní do české společnosti a tvoříme tak dokonalé pojítko mezi dvěma národy z opačných konců světa. 

​

Rejžožrouti odkazují na začátky této integrace, kdy mnozí z nás museli čelit různým posměškům a přezdívkám. Zároveň je to krásné české slovo se slangem typickým pro východočeskou vesničku. Co se mohlo ze začátku zdát jako noční můra, to se během bezmála třiceti let budování vztahů s Čechy podařilo natolik, že je nyní pro každého mladého Vietnamce doslova brnkačka vyslovit toto slovo zřetelně a bez přízvuku.

Rozhodla jsem se spojit dva světy pomocí dobrého jídla, protože dobrému jídlu rozumí úplně každý a nemusí ho tížit jazykové bariéry. A protože se říká, že láska prochází žaludkem. 

​

My tu rejži opravdu "žereme" (no není ta čeština neskutečně krásná?)  teď tu jsme pro Vás, abyste si i Vy mohli vychutnat kousek z mé kultury v této malebné zemi - naší zemi. 

​

Samotné slovo Rejžožrout je paradox, když ho vyslovuje Vietnamec. Proto se zcela logicky řídím mottem "Nic není paradoxem!" - ať už v kombinaci jídel, názorech nebo celkovém vnímání světa kolem nás.

S úctou

​

Linh

​